„Rozšiřování tohoto prvku není
žádoucí. Máme přece svoji kulturu, své tradice,“ čtu vyjádření lidovce Daniela
Rychnovského k případné stavbě nové mešity na jižní Moravě. „Naštěstí
nejsem muslim,“ říkám si. Vypínám počítač, venku je krásně, oblékám si
cyklistický dres, nazouvám tretry, vyndávám silniční kolo a jedu přes město za
příbuznou do místního domova důchodců.
„Kampa s tím kolem,“ vítá
mne recepční v recepci (nebo snad vrátná ve vrátnici?). „Tady nejsme kolárna,
koukejte si ho opřít venku. Že tam nemáme stojany? No jsou tam snad stromy, ne?
Že je drahý? No a co já s tím? Jak se sem máte jinak dostat? No snad
pojedete autem. Každý normální člověk jezdí autem.“ Ha, po letech snahy a
veškerého akademického úsilí definovat „normalitu člověka“ zjišťuji, jak je to
snadné. Normální člověk je touto paní – kastelánkou jí svěřeného hradu –
definován prostřednictvím automobilu, který ovládá a prostřednictvím jehož se
pohybuje po městě primárně stvořeném pro chodce.
Omráčen touto drtivou definicí vzdávám diskusi
s hystericko-xenofobní persónou (vrátnou – recepční ) a nechávám si
přivolat, zcela ve shodě se sociální hierarchií totální instituce, kterou domov
důchodců prototypicky představuje, nadřízenou osobu. „No to má paní pravdu,“ ofenzivně
se staví na stranu vrátné zdejší provozní, a to dokonce ještě předtím, než jsem
se představil (to za mne i přes můj nesouhlas udělala zvýšeným hlasem – lidově
řečeno řevem – vrátná – recepční). „Kolo zde být nemůže, odře zdi, zničí
nábytek, zamezí průchod obyvatel. Že je lakováno na zakázku a vy si na to
dáváte extrémní pozor? To je nesmysl! A vůbec, proč jste se vyzul z bot? Jste
vy vůbec normální?“ Pravda, v cyklistických silničních tretrách se po
dlaždičkách chodit skoro nedá, snažím se
to vysvětlit, marně zdá se. Hle! Mám komplexnější definici normálního člověka:
„Normální člověk je osoba, která se pohybuje automobilem opatřena přitom
obuví.“ (Co ti, kteří auto nemají? Co celosvětově miliony lidí, kteří nemají
obuv?)
„A navíc, kolo se sem prostě
nevejde, je moc velké,“ pokračuje (vysvětluje?) dále paní provozní. Celou scénu
pobaveně sledují dva důchodci. Jejich pohledy jsou však čím dál tím více
podezíravé a zlé směrem k mé osobě. Mohu se jim ale divit? Vidí divného „mladého“,
který má na sobě to atypické oblečení (možná znak jakéhosi nového náboženství,
resp. sekty) a jistě je to nějaký nebezpečný živel. Musí být! Vždyť ho nechtějí
pustit! Vždyť ho vlastně vyslýchají! Jistě
brzo přijede i policie, aby ho zneškodnila a odstranila z mikrokosmu tohoto
místa. „A máte vůbec občanku? Musím ji vidět,“ přechází v tu chvíli vrátná
– recepční do protiútoku, manifestujíc tak labužnicky svoji kastelánskou moc
při obraně svěřeného „hradu“ do něhož by nejraději zamezila přístup všem. V tuto
chvíli jsem jediný, který musí občanský průkaz ukázat. „Nám tady ukradli nedávno televizi,“ zvýšeným
hlasem pokračuje provozní. Chápu. Jsem divný, nepřijel jsem autem, nejsem
standardně oblečen ani obut, vlastně jsem podezřelým „cizincem“, divným „patronem“. A
takové je třeba zapudit, zašlápnout, zlikvidovat, neboť ohrožují zažité a léty
ozkoušené (byť aktuálně třeba disfunkční) pravdy. A co kdybych něco ukradl?
(Cizinci přeci vždy kradou.) Že jsem tak zatím neučinil? Patrně se nenaskytla
příležitost.
Vzpomínám si na ranní článek: „Rozšiřování tohoto prvku není žádoucí, máme
přece svoji kulturu, své tradice.“ Pro vrátnou a její nadřízenou
představuji ohrožení řádu, ohrožení a zpochybnění jejich „kultury a tradic“,
jejich „kognitivní mapy správného
světa“ a jejich pravd. Neohrozil bych obyvatele domova důchodců, kdybych si zde
opřel kolo o zeď. Ohrozil bych ale vidění světa obslužného personálu (alespoň
jeho části) a zrelativizoval symbolický řád a systém, který zde panuje. Proto
jsem pro ně „nežádoucí prvek, který se
rozšiřuje“ a vnáší chaos do řádu. Jak by pak mohli identifikovat „cizince“
od „našince“, „dobro“ od „zla“? Symbolizoval jsem neznámo, to samé neznámo,
které reprezentují muslimové pro výše zmíněného lidovce. Neznámo představuje
vždy nebezpečí. Proto je lépe jej preventivně zlikvidovat. Vlastně jsem byl takový
cyklistický muslim, mou mešitou byl bicykl a minaretem byla má snaha si kolo
opřít viditelně, nikoliv za rohem (čili tak, aby jej nikdo neviděl). Obojí, jak
mešita, tak bicykl představuje pro někoho cizost, tím pádem nebezpečí a zlo.
Xenofobie je založená na odmítání a aktivním potírání cizosti na svém území.
Při odjezdu jsem se pousmál nad zcela novou cyklostezku vedoucí v blízkosti
domova důchodců. Jaká analogie. V ústavě máme zaručenou náboženskou
svobodu; když ji naši spoluobčané jiného vyznání (otázkou je, zda užít slovo
„jiného“, které signifikuje, že česká společnost jakési vyznání má; nemá,
tvrdím, alespoň ne v náboženském slova smyslu) chtějí praktikovat, je jim
to zakazováno, jsou kritizováni a popoháněni k tomu, aby se přizpůsobili.
Když já chci cestovat a chovat se alternativním způsobem, jsem potírán,
likvidován a nucen chovat se „normálně“ (tj. usedl do auta a stál
v koloně). Možná bychom s multikulturní společností a mezilidskou
tolerancí měli začít nikoliv na „těch druhých“; tento úkol se mi aktuálně jeví
nad naše síly. Měli bychom začít u našich sousedů, u našich bližních a u nás
samých.